Osamělý muž

Byl jeden muž, který zůstal úplně sám daleko od lidí, vůči nimž tak dlouho upíral svůj zrak, aby mohl naplnit každé jejich přání a být tak milován. Poslouchal, co se mu řekne. Dával druhým vše, co chtěli a ti ho často nechávali bez povšimnutí. Nerozuměl tomu. Jakoby vše, co dělal, bylo stále málo. A tak se jednoho dne rozhodl odejít do hor, být tam sám a rozjímat o životě. A jak tak chodil po horách a navštěvoval krásná místa, uvědomoval si, že hluboko uvnitř ho svírá velká bolest a prázdnota. Nešlo jí utišit ani naplnit.

Tak si tak jednou sedl do trávy pod košatý strom, dal si ruce do dlaní a začal plakat. Nikdy před tím tolik neplakal. Byly tam potoky, řeky a moře slz za všechny ty roky. Postupně se mu v představách otevíraly záblesky z různých bitev a válek, jako by je prožil sám. Poslušně bojoval až do zemdlení a odevzdával svůj život pro druhé se záměrem, aby ochránil své blízké. Prožíval fyzická, psychická muka a utrpení. Musel zapomenout a znásilnit tak své city a emoce (ženský princip), aby mohl zabít druhého člověka. Musel zavřít své srdce, aby unesl tu bolest. Bojoval věrně a s přesvědčením jako samuraj. Občas se mu stalo, že po letech běsu a citového strádání, když se vrátil domů, nikoho tam nenašel. Někdy se ani neměl kam vrátit. City postupně vyhasínaly a v průběhu let už si pamatoval jen, že musí vždy dělat vše proto, aby vyhrál. Protože porážka znamená smrt.

Vzpomínky se vybavovaly dál a dál, bolest střídal obrovský hněv. Hněv z nespravedlnosti, který nešel ani vyjádřit, a tak ho potlačil. Dostal strach z jeho síly, že někomu ublíží. Tolikrát už musel zabít. Potlačil tak i svůj instinkt a upnul se k intelektu a jeho strategiím (intelekt a instinkt, mužský princip). A tak začal znovu plakat. Postupně se udělalo ticho a v představách zůstala jen tma a prázdno.

Najednou uviděl tam vzadu malého skrčeného chlapce, který držel v dlaních poslední zářící zrníčko písku ze země jeho přání a tužeb, bezbřehé tvořivosti a fantazie (i nekonečný příběh je o tom). Koukal na zrnko upřeně svým zrakem, ani nedutal. Nad chlapcem stála osoba oděná celá v černém. Jako čarodějnice (potlačený ženský princip, city a emoce). Cítil z ní moc sílu a chlad. Zamračeným, šedivým, zlostným výrazem na něj křičí: "Ty, chlapečku, budeš už vždycky dělat to co chci já. Nemáš jinou volbu, protože jsem tě přerostla."

Muž na to kouká a neví co má dělat. Nesnáší křik. Otevírá mu tolik bolestných vzpomínek, které mu říkají jen uteč a někam se schovej, jde ti o život (obraz vojáka v zákopech sledujícího masakr kolem čekajícího, kdy na něj přijde řada).

Chlapec najednou zvedl oči a podíval se směrem k muži: "Sám to nezvládnu, jsem slabý a bezmocný, mám co dělat, abych udržel při životě poslední, co zbylo. Zapomněl si na mě, upínal se k druhým. To já potřeboval tvou péči a lásku, abych zesílil a dokázal tvořit. To já potřeboval, aby ses za mě postavil a postavil se za můj život. Za svůj celek. A tohle se pak stalo z tvojí síly. Tím, že jsi opustil mě, jsi nad ní ztratil svou moc a ať se snažíš vymyslet sebevíc strategií a pravidel, abys měl vše pod kontrolou, nepomáhá to. Sám cítíš, že nemáš. I když si dospělý muž, cítíš se slabý a bezradný."

Muž na to hledí s vytřeštěnýma očima. Co má dělat, co má dělat? Impulz velí jasně. Rozhodnutí. Muž vstoupil hrdě a do tmavého prostoru, stoupl si mezi osobu v plášti a chlapce a spustil pevným rázným hlasem: "Tady jsem pánem svého prostoru já. Propust toho chlapce." Čarodějnice se začala smát. Pak se ohlédla a praví: "Nic jsi nepochopil. Já jsem tvoje zranění v lásce z odpojení se od ní. Přijmi konečně svou prohru. Přijmi rozklad a smrt, odpočinek a odpust, ať můžeš začít stavět znovu na zdravých základech." Pohlédl na ni: "Omlouvám se, odpust mi, miluji tě, děkuji ti."

V tu chvíli se se čarodějnici pod pláštěm rozzářilo srdce, prudkým bílým oslnivým světlem. Nejprve se rozpustil černý plášť, světlo prozářilo její tělo skrz na skrz, začala mládnout, oči jí začaly žhnout vášní a silou lásky k životu. Rozzářil se celý prostor. "Omlouvám se, odpust mi, miluji tě, děkuji ti." Odpověděla. Objala nejdříve malého chlapce jako milující matka a potom i muže jako milující partnerka a poděkovala za vysvobození. Chlapci zrudly tváře a začal cítit radost ze života, začal si vzpomínat na svá přání a sny. Viděl ponorku, loď, potápěče, malíře, popeláře, fotbalistu, fotografa, … Viděl létající stroje, traktor, kamion, domy, věže, mosty… Nejraději by se rozběhl a podíval na různá místa ve světě, kam už dlouho snil se podívat. Tvořil a tvořil.

A muž tam jen stál. Stál ve své odvaze, síle srdce i naprosté křehkosti a zranitelnosti. Stál a plakal. Ale byl to jiný pláč. Bylo to dojetí. Konečně našel, co tak dlouho hledal. Našel cestu zpátky domů. Do celistvosti a lásky.

Domů. S mužem to škublo. Najednou se vše promíchalo a začal vnímat jiné zvuky a vůně. V tom otevřel oči. Ležel pod stromem. Slunce už pomalu začalo zacházet za obzor. Zůstal hledět na oblohu, vnímal vůni trávy a květin, slyšel zpívat ptactvo ve stromech, létající hmyz. Po ruce mu začal lézt malý mravenec. Začal ho pozorovat. Něco nesl. Zjistil, že ruku má položenou v mravenčí cestě a opodál je mraveniště a mravenci do něj nosí jehličí a další věci. Velice pilně a pečlivě spolupracují na stavbě svého domu. Domů.

Muž se zvedl. Ještě se rozhlédl kolem a poděkoval přírodě, která mu poskytla láskyplnou klidnou náruč pro jeho snění. Byl šťastný. Skutečně šťastný.

Rozeběhl se z kopce dolů. Běžel a běžel až se vrátil do své rodné vesnice. Celý splavený rozrazil dveře svého domu s rozjařeným úsměvem a očima otevřenýma dokořán plnýma odhodlání a inspirace. Všichni na něj zvědavě pohlédli a on řekl jen: "Jsem tady, jsem doma." A ostatní věděli, že je…

Síla člověka spočívá v síle jeho srdce...

Miluji adské učení o přirozenosti. Souvztažnosti v sobě spolu se vším, co nás přesahuje v jednoduchosti základních principů. O vnitřní rodině, o společnosti a přírodě, o shodě a doplňování se, o tom, že vše je živá ničím neoddělená energie... O tom, že když se potkají dva ať muž se ženou nebo dva muži nebo dvě ženy, vždy se v nich potkávají dva páry mužskoženského principu. O vztahu se svým nitrem, ženou a se svým okolím, mužem. S intelektem, city, emocemi a instinkty. Se zemí, vodou, větrem, ohněm a všeprostupujícím éterem…

Během své cesty sebepoznání, ať se potkávám s čímkoliv, osobním nebo společenským, vždycky nacházím odpovědi uvnitř sebe, skrze tyto jednoduché základy… nemluví o tom, že bychom měli žít v chýších, ale o tom, jak se můžeme vzájemně obohacovat, místo toho spolu bojovat a jak všechny ty války můžeme ukončit sami v sobě...

S láskou a úctou o zraněních mužskoženského principu v nás. Pro ty, co se jim momentálně boří domeček z karet vystavěný rozumem nebo těm, co se dívají jednostranně a odděleně. <3

Káťa